Jsem lapis lazuli, ty rubín. Co ti říci, jen mlčet mohu-li? Já, pytlák, rybařící dlaní jak čeřenem, bez lístku, bez licence, v panenské podprsence? V jezeře zčeřeném dechem tvým, ledovým z chlazené kokakoly? Neptej se, nepovím, ať ptáš se na cokoli! Než krása vybledne jak barva na ovoci, mám právo první noci, ač teprv poledne ...
Déšť padá z oblohy, nezemský, nenebeský. Já - palcem u nohy - kreslím ti arabesky do písku na břehu. Jsme ve třech. My dva sami a moře s medúzami. Ještě jsi ve střehu; s ňadry jak s kornouty s touhou. Ne se zmrzlinou! Já s tebou - se mnou ty. Má ústa s tvými splynou ... Ve světě hovádek, snobů a vetešníků sním v dešti bez deštníku s princeznou z pohádek.
Jdem spolu z divadla a měsíc svítí ve tmě jak talíř kyvadla. Ach veď mě, lásko, veď mě, kam jenom chce se ti - tmou nocí, travou stepí! Ač vidím, přec jsem slepý; a z prstů deseti jen půlka zbyla mi: ta, která tvoje svírá. Rozmlouváš s vílami: královna Drahomírá - záhadná, mlčící. Pak - sladká, tajnosnubná, líbáš mě koncem dubna ve žlutém měsíci ...
Je dílem rozmaru a neskonale ženská, výbojná postaru a zcela nevojenská. Ponejvíc ukryta; leč občas také není, čímž vzbouzí pokušení. Prostá, či složitá, střídmá, byť ležérní, cudná i vyzývavá. Ač zcela nemoderní, přec není přelétavá. Je hebká na dotek. Bělejší sněžných plání! Je - zkrátka k zulíbání krajka tvých kalhotek!
Sbor božských harfenic nechť chválí z Kapitolu to dvojnásobné nic, nazvané po atolu, jež tolik sluší ti! Vždyť - místo aby skrylo - jen ještě zvýraznilo, co mělo zakrýti! Leč zdání běloby, kde končí světlehnědá, víc, nežli mělo by, hladinu krve zvedá. A nejsem jediný, kdo cítí touhu matnou být na chvilinku šatnou, v níž svlékáš bikini.
Lehounce - jako dech či kresba pana Šímy - svítá. Hluk na schodech: to babka přináší mi noviny. Pohromy a staronové zvěsti. Košilka na pelesti v ložnici v trojdomí. Pod okny procitá svítání mnohohlasé. Hedvábím prošitá přikrývka shrnula se stranou. Dvě maliny v růžově hnědém rastru na kopcích z alabastru uprostřed krajiny ...
Jak Victoria regia jsi svoji sukni rozestřela, pečlivě tajíc, co i já vidět bych chtěl. Dech tvého těla, tvá gesta, smích a pohledy, tak potměšile svádějící k rozmarným hříčkám se zajíci, mě děsí. Žárlím, škaredý jeskynní mužík gypsový, patřící do paláce hrůzy. Ty, svěžejší než vřesoví, pečlivě ladíš svoji chůzi. Hle - Krása! Zraky vznesu k ní. A tisíc vteřin do minuty chci zírat. (Na ten vyklenutý trojúhelníček pod sukní.)
Spát s tebou v dopise? Že lze to? Třesky plesky! Jen pojď a dotkni se! Z kotouče gramodesky zaznívá piano: dvě noty od Ravela uprostřed tvého těla. Ne noc a neráno. Příšeří průsvitné záclonou okna vzlíná. Růžový úsvit tne do něhy tvého klína, jenž vzkvétá poupětem. A já mám jako svatí sedět a netrhati a hloubat nad světem?
Měl bych se zardíti, když chtěl bych býti vánkem, jenž drze hladí ti nylonky pod volánkem? Vždyť pad jsem do tenat, která jsi rozestřela na schodech do kostela! Měl bych se červenat, že s prsty mokrými postávám při kropence? Že hloubám nad rýmy na tvé rty - na pupence -, holoubky na báni? Ta nežná zaoblení nejsou jen na modlení! Jsou také k líbání!
Na louce, zjíněné kožíškem hranostaje, do dlaně, vklíněné v mou, kreslím jinotaje - něžné - a nezbedné. Můj malík ve tvém stisku je větší obelisku. Kam oko dohlédne, korunky ocúnů v samotě nahých polí. Zlehounka odsunu dlaň tvou, jež vlhká solí svírá dva naháčky. A když se dotknu těla, vydechneš zrůžovělá: "Miláčku ... na háčky! ..."
Dívám se potají na tvoji nahou něhu. Tvé ruce všívají červenou linku stehů na čínské hedvábí světlejší kvítků lilku. Monogram na košliku rudý jak jeřáby podzimních chodníčků. Dopil jsem svoji sklenku. Otevřu ledničku - a přijdu na myšlenku: Víš, že až došiješ písmena započatá, máš jméno pro ptáčata, která v nich ukryješ?
Skyla se na chvíli za zralé oblé klasy, mou starou košili co plavky oblékla si a teď - jak vodnice - uličník rozjívený - hrabe se z vodní pěny. Venuše - svůdnice: dvě lesní jahody vtesané do tkaniny. Na trávě u vody dobývám Apeniny, jsa náhle Caesarem. Ty - vzdáváš. Hradbu boků i chlumek na soutoku dvou říček s nektarem ...
Vlá vítr větvemi, jež podzim zbavil šatu. Pod nimi jdeme my. Rok pílí k slunovratu, já k tobě - ke mně ty: dva konce jedné nitě. Jsme ve dvou. Zákonitě. Dvě půle lunety, dvě čárky rovnítka, dvě oči jedné tváře; dvoudílná povídka z jednoho kalendáře. Jsme dopis - s adresou. Jsme prsten - s turmalínem, tvůj klín, když mým je klínem a rty tvé moje jsou.
Noc, plná stříbra, dlí v černokněžnické sluji. Strach s tmou - dvě zábradlí, která nás rozdělují - bělobou zapadly. Hermelín kralevice - hůl slepce - chobotnice s bílými chapadly - lilie u cesty, jež trhati jsi chtěla. Ukrývám v ruce stý díleček tvého těla, hladšího voskovic. Pahorek, který vábí, ukrytý pod hedvábí. Jsme spolu ... A co víc? ...
Andělské perutě v sevřených dlaních svíráš. Já do svých beru tě a ty se otevíráš - sladká až k zalknutí, doběla rozpálená. Poklekám na kolena. Do klína vtisknu ti polibek, cudnější než políbení čela. Tvé ruce konejší má víčka rozechvělá a moje vlasy mnou. Ač oba nevidomí, vidíme v bezvědomí ... Jsem tebou. A ty - mnou.
Vybledla na veteš slovíčka básníkova. Ty chceš mě - já tě též: leč bojíme se slova jak skoku do vody, v níž hrozí utopení. Schouleni u topení nádražní budovy, dýcháme pachy vlaků. Po sobě hladoví toužíme po zázraku, v němž někde na trati z Prešova do Koblence je azyl pro milence, v kterém se neplatí ...
Řeklas mi před chvilkou, že už tě nemiluji. Teď pod tvou košilkou prsty mé modelují hebounká úbočí pahorku kulatého. Je pátek - třináctého. Výročí? - Jedno čí. Snad tvoje? Nebo mé? Mé jizvy dobolely. Svádíš jak Salome, když hlas tvůj, rozechvělý jak trsy bojínku, kouř nad plamenem svící, vydechne, vzlykající: "Netrap mě ... Kájínku ..."
Za vodou Marakeš - na dohození blízko. V sluchátku Mama Cash a progresivní disco a plavky děvčátek, zrosené mořskou pěnou. Samotu, protrpěnou ze čtvrtka na pátek, noc s sebou vzala si. Levicí kůži hladím na šíji pod vlasy. Pravá jde sloupořadím tvých prstů. V podpaží pak zastaví se krátce, než skončí na zahrádce na druhém podlaží ...
Prý z Máchy kradu. Z Vrchlického, Sovy, Seiferta, Hory, Čecha, Nezvala, z Havlíčka, Sládka, Kainara - a kdo ví, z koho snad ještě. Kradu Holanovi, Diviše včetně, Šrámka, Skoumala, Kabeše, Racka, Hálka s Listopadem, Nerudy s Brouskem, Biebla s Vodňanským. Kdekdo mi půjčil. A byť chcípám hladem, seju a sklízím. - Pole leží ladem. Nepřu se. Nervu. - Vlastně - nemám s kým. Ortena, Grušu, Neumanna a Tyla, Skácela, Reynka, Mertu, Halase: - okrad jsem všechny. Poezie zbyla. Zítra snad jiní budou krásti Kryla. A zaplaťpánbůh! Bylo na čase.
