Když mívám žízeň podobám se syslu
hledaje díru, kde mi nalijí...
vzduch plný básní z pominutí smyslů
tlaková níže nad Itálií...
Aniž by myslel, kde kdo mele pantem
Strýc Hamlet čeká na Ofelii
Sabonarola na Petrarcu s Dantem...
tlaková níže nad Itálií...
12-14 století
italská renesanční lyrika
bez dalšího vysvětlování,
vybráno 7 sonetů
ono totiž...
jako bych já...
a přitom několik různých mužů
jakoby "dnes"...
a přitom cca 700 let!
ano, sedm set
.:.
• 1 • Dante Alighieri
O lásce mluví všechny myšlenky mé
a přece, jak se liší v tom, co chtějí:
jedna mne nutí přát si moci její,
druhá v ní vidí šílenství a břímě,
S některou sladce o naději sníme,
jiná mi dává plakat beznadějí,
jen prosbou o soucit se stejně chvějí,
zděšeny bázní, která v srdci dříme.
I nevím, ze které vzít námět díla,
chce se mi básnit, nevím však, co říci…
tak mate mě to sladké pobloudění.
K dohodě s nimi všemi cesty není,
leč paní Slitovnost, mou protivnici,
sem přivolat, aby mě obhájila.
• 2 • Cino da Pistoia
Ta paní, pro níž chodím zadumaný,
má boha Lásky ve svých pohledech
a jeho síla vzbouzí v srdci všech
cit šlechetnosti, dosud uchovaný.
Takovou bázlivostí ranila mě,
sotva jsem v jejích očích uviděl
onoho boha s toulcem mocných střel,
že nemám odvahu dívat se na ně.
A když se přece podívám,
vidím, že moje blaho leží tam,
kam nemůže bědný rozum jít.
Tu se mé síly rozplynou jak sníh,
takže má duše, zřídlo vzdechů mých,
nakonec chce už srdce opustit.
• 3 • Guido Guinizelli
Spanilá dívko, celým světem ctěná,
vám přináleží všechna čest a chvála,
dosud se ještě nezrodila žena,
která by se vám ve všem vyrovnala.
Vás jako by svou božskou přítomností
plnil bůh Lásky po všechny ty časy,
zdobí vás všechny dokonalé ctnosti
a všechny půvaby a všechny krásy.
Vždyť z vaší tváře jde vždy tolik jasu,
že i ta sebespanilejší žena
je vedle vás v tu ránu zastíněna,
Vy přinášíte každé kráse krásu,
i každý kvítek v zahradě hned kvete
v tu chvilenku, kdy se ukážete.
• 4 • Angelo Poliziano
Od první chvíle, co tě vídám,
musím tě milá věčně milovat,
když kráčíš jdu, když stojíš postávám…
tak to dělám ve všem napořád
když ty se trápíš, i já naříkám,
když ty máš radost, i já sám jsem rád,
když pláčeš, pláču, a když plesáš plesám
tak velí Láska, pod jejíž jhem klesám.
• 5 • Francesco Petrarca
Už mlčí vítr, nebesa i zem
a všechna zvěř i ptactvo dřímá v hloží,
už krouží tmou noc s hvězdným kočárem
ona, moře bez vln odpočívá v loži…
A já bdím, štkám a před sebou
mám stále ji, své sladké sužování,
válka mě ničí, hněv a žal mě rvou
a mír mi dá jen pomyšlení na ni.
Tak z téže jasné studny pramení
sladkost i hořkost, kterou polykám,
táž dlaň mě hojí a hned ranní zase…
A nemá konec to mé trápení:
tisíckrát za den hynu, ožívám,
protože mám tak daleko k své spáse.
• 6 • Giovanni Boccaccio
Dříve mě z dálky těšívala paní
sladkou tváří anděla v mých snách,
teď mě leká, teď mi vnuká strach,
před jehož tíhou mě nic neuchrání.
Jako bych viděl v jejím obličeji
skutečný cit a vážný, těžký žal,
a slyšel věci, z nichž jsem rozpoznal,
že pro to srdce je už po naději.
"Vzpomínáš na ten večer", říkává mi
"Kdy jsem tě nechala stát se slzami
a čas mě nutil rozloučit se již?
Nemohla jsem ti, nechtěla ti říci
tu jistotu, tu pravdu nechybící…
že už mne tady sotva uvidíš."
• 7 • Francesco Petrarca
Úzkost mne jímá, vzpomenu-li na ní…
a nerad, zřídka myslím na ten den,
měl jsem dát sbohem srdci a své paní
s tím zamyšleným, vážným pohledem.
V duchu ji vidím, jak tam skromně stála
uprostřed všech jak růže v květinách,
neusmála se, nezanaříkala…
Tak jako jen, kdo cítí pouze strach.
A odložila to, co jindy mívá,
své pestré šaty, perly, věnce z kvítí,
svůj smích, svůj zpěv a slova dobrotivá.
Tak v obavách jsem opustil své žití,
a teď mě mučí plno špatných tuch,
představ a snů… snad pro nic, dá-li Bůh.
a zatím to stále nekončí..
Proč psát ještě básně
když už vše bylo napsáno?
není to jen pořád dokolečka?
Největší poučení z dějin lidstva
je
že lidstvo je nepoučitelné
•
Ano. I já jsem DIVNEJ. Vím to.