Studovat za totality architekturu (znamenalo pro mě paneláky a fabriky), filozofii (dominovala marxistická) nebo "umění"... (jakou měl umělec socialistického realismu šanci?) nebylo nejsnadnější rozhodnutí. Vystudoval jsem tedy techniku - počítače, kybernetiku. AVU jsem pouze drze navštívil a docházel jen na pár "lekcí" kresby uhlem. Jako člověk pohodlný a přitom podnikavý, začal jsem se stejně živit mimo svůj studijní obor - a to v reklamě. Marketing má ke kybernetice poměrně blízko a počítače se využívají ke grafice, výrobě audiospotů, vizualizaci výstavních expozic, nastoupily i internetové prezentace... 


Fotografie je nepochybně výtvarná "záležitost" plnící "uměleckou" funkci. Případného diváka zajímá její původnost, nadčasovost, neobvyklost… příběh, emoční podtext. Je to zachycení okamžiku, jehož formu a míru stylizace určuje sám autor. A mě baví být autorem. Zvolit námět, najít stanoviště, pochopit a usměrnit světlo, odladit kompozici, zvládnout zaostření, techniku expozice a ve správný okamžik zmáčknout spoušť. Je to tak snadné:-) 

Kdybych si mohl zpětně vybrat, asi bych fotografii stejně studovat nešel. Možná by mě to odradilo. Mám jiné tempo, odlišný úhel pohledu, zaměřuji se na jiné detaily. A tak zůstávám sám se sebou nespokojeným amatérem, byť poměrně nadšeným. Stále se chci učit a poznávat nové věci, pozoruji, přemýšlím, studuji, a "pro lepší focení" hlavně - fotím...  

Když digitální technika naznačila, že je i jiná cesta k výsledné fotce, než temná komora, focení mě opravdu nadchlo. Vím, jsem o mnohé ochuzen, spoustu kamarádů fotografů právě ty chvilky napětí v temné komoře hodnotí jako nejkrásnější, ale já chci svou případnou chybu nebo nedostatek znát čili vidět, co nejdříve. A nejlépe hned na místě to zkusit znovu a jinak. Mnohé okamžiky se už nikdy nebudou opakovat a je prakticky nemožná navodit stejnou situaci podruhé. Fotím proto už jen digitálně (Minolta Dimage 7 Hi) . A tak mi to šetří spoustu času… i má vrozená netrpělivost je uchlácholena. Navazující digitální vymožeností je internet. Tam své dílo můžete předložit okamžitě k ohodnocení a dostat obratem kritické postřehy davu… i díky své prezentaci na www.yenda.net jsem dnes tady. 

Má tvorba nepramení z touhy po slávě či bohatství, nechci být za každou cenu líbivým, masovým, populárním a uznávaným fotografem, fotím hlavně z nevysvětlitelné vnitřní "potřeby" něco vytvořit... a těší mne, když to těší i jiné. Někdy možná až přehnaně hledám i smysl svého počínání, ale pokud se foto--grafie (kresba světlem) dá považovat za "umění", asi má mé prahnutí po vysvětlení jen mlžnou naději být někdy uspokojivě naplněno. Osobitě to definoval Salvador Dalí: "Pokud sám nerozumím obrazům, jež vytvořím, neznamená to, že tyto obrazy žádný smysl nemají". Mám zvláštní touhu tvořit a zobrazovat... sám to často cítím odlišně, než to vnímají jiní pozorovatelé, ale na to si pomalu zvykám... i na to, že se "to" někomu nelíbí vůbec. Ve chvíli, kdy člověk svůj "umělecký" názor prezentuje druhým, stává se každé odhalení vidění krásy světa uměním. řešení?

Amatérský nekomerční fotograf má minimálně jednu obrovskou výhodu: svobodnou volbu své tvorby. Fotím krajiny i makro, nearanžovaná zátiší, náhodné momentky, legrácky... Líbivé portréty krasavic mne zas tak nelákají - je po nich sice poptávka, ale je to pro mne "zakázka", což skýtá vždy mnohá omezení. Už je nutné strefit se do požadavku zadavatele, ve stanoveném čase dílo odevzdat. A za druhé, portrét, to je podle mne asi nejnáročnější fotografická "oblast", hlavně pro ty, kteří chtějí zobrazovat "hlubokou" pravdu, ať je mnohdy i ne zcela krásná. Na očích, ústech, čele... tam se odráží vše - i nepřiznávaná bolest, smutek, únava... obličej víc hraje, neovladatelně se přetvařuje sám o sobě... 
Pravdivý portrét je spíše dokument. Výborný dokument. To je jeden z důvodů, proč na svých fotkách nemám moc tváří. Ono totiž tělo, obzvláště obyčejné zdravé tělo, si na nic nehraje, prostě JE a ZÁŘÍ. Ano, tělo - podle mne - totiž i z fotografie vyzařuje energii, stabilně a nepřetržitě. Nemám na mysli erotický náboj, i harmonie a krása má podstatně více podob. 

Akty mne "oslovily" nejvíce. Obor pro jedny "laciný", "prvoplánový" a "snadný", pro druhé bizardně složitý. Můj první akt byl malovaný. Mizerně malovaný. Ale právě tehdy jsem pochopil, jak je nutné se na tělo dívat, soustředit se na kresbu, na světlo a stín… Začal jsem postupně objevovat tvorbu mistrů, jako je třeba Taras Kuščynskyj. Styl meziválečné naivních dokumentů o přítomnosti nahé dívky "někde" mi dokonale rozmluvil Ján Šmok, Miloslav Stibor mne nutil se dívat a přemýšlet… 

A tak každý rok s hrůzou zjišťuji, jakých chyb jsem se v předchozím období dopustil. To je úděl samouka. Tak buďte shovívaví k mým prezentovaným obrázkům. Berte ohled na to, že mě to nikdo neučil a máte-li výhrady, poučte mne. Jednou ty chyby třeba sám rozpoznám.

 .:.:.